MOJE DOBRODRUŽSTVÍ S PANEM C. ČÁST I.– OČKOVÁNÍ A VZTAHY

Nechal na sebe čekat docela dlouho. Až už jsem se cítila méněcenná, jako by si mě nevšímal. První návštěva v podobě skutečného onemocnění s významnými příznaky přišla až letos v únoru, po dvou letech covidového šílenství. Můj život už samozřejmě ovlivňoval pan C mnohem dříve, a to významnými způsoby. Co jsem se díky němu naučila?

Mírný pan Omikron mi hořel v těle týden

Dva roky beze strachu a i nakonec happyend

Můj jednoznačný pocit po prodělání nemoci je, že jsem udělala dobře, když jsem se nenechala očkovat. Po počáteční nejistotě a vystrašení v prvních dnech nové pandemie, když svět ještě nevěděl, s kým má tu čest, jsem se uvolnila do důvěry ve své tělo. Jasně jsem vnímala, že až pan C zaklepe na dveře, má imunita to s ním vyřídí. Počítala jsem s tím, že to může být nepříjemné. Tak se také stalo. Tomu předcházely celé dva roky života v ovzduší, které mi podsouvalo, že se musím bát, izolovat, a chránit. Ve zpětném zrcátku teď vidím, že jsem tyto dva roky strávila většinou v pohodě a beze strachu. V kontaktu se svými přáteli a sousedy, bez roušky, v objetí a blízkosti se všemi, kteří jsou mi drazí. Jsem vděčná, že jsem žila a cestovala, že jsem se setkávala a sdílela své pocity a nejistoty s těmi, kdo uměli naslouchat. Že jsem pracovala, pořádala akce, tančila s lidmi jako dřív, a to beze strachu. 

Zároveň jsem si po setkání s panem C hlouběji uvědomila, že má fakt sílu, a pro lidi oslabené či jinak nemocné může být setkání s ním skutečně fatální. Můj postoj se mírně posunul. Stejný je v tom, že i další roky volím důvěru namísto strachu a kontakt namísto izolace. Volím se neočkovat a preferuji prodělání nemoci. S větší pokorou se teď stavím ke zodpovědnosti za to, co já sama přináším do prostoru sdíleného s dalšími lidmi, a komu řeknu ANO, ty můžeš vstoupit k nám. 

Jsem vlastně i ráda za to, že existovalo očkování, které některým lidem z mého okolí pomohlo překonat panický strach a snad i zajistit mírnější průběh nemoci. V tomto směru jsem za svobodnou volbu. Ideálně za svobodnou volbu a svobodný přístup k informacím.

Dokud nás covid nerozdělí

Za jeden z darů covidové doby považuji výjimečnou příležitost se pravdivě podívat na naše vztahy a prozkoumat svou míru zodpovědnosti za jejich kvalitu. V průběhu prvních lockdownů jsem vnímala, jak všichni hledáme svůj postoj, jak se učíme najít své místo v tomto pozoruhodném dění. Přinášelo to s sebou většinou pochopení a sblížení, někdy i částečný nesoulad a s ním spojené emoce. To ale byly jen drobné vlnky na celkově klidném moři. S velkou radostí jsem nazřela, že s naprostou většinou svých přátel sdílíme podobný pohled. Že žiju v ovzduší důvěry, blízkosti a respektu. Jaká krása. Vděčná jsem. A velmi jsem se zaradovala v těch několika vztazích, ve kterých jsme i přes odlišné pohledy na očkování nebo lockdowny zůstali k sobě respektující a přátelští, dokázali jsme si své pohledy vzájemně sdílet a zůstat v hezkém vztahu a společně podnikat všelijaké akce, pracovat spolu a najít shodu, covid necovid. Něco děláme sakra dobře, když nás ani covid nerozdělí. A to platí i v mé původní i v manželově rodině, kde nás je část neočkovaných a i dost zastánců hlavního proudu. Děkuji své rodině, za respekt a lásku. 

Za zásadní považuji hlavně vědomé rozhodnutí respektovat hodnoty a postoje druhých. Ochotu naslouchat se záměrem porozumět pohledu druhého. A také opustit potřebu někoho přesvědčit o své pravdě. A umění diskuzi včas utnout, než se z ní stane zbytečná přestřelka, která napáchá jen a jen škodu. Tohle mi fungovalo dobře, když jsem to uměla, a nebo mě pěkně vytrestalo, když jsem se místo klidného naslouchání či vtipkujícího nadhledu nechala ovládnout svými emocemi nebo egem.  

Objevila jsem také vztahy, jsou výjimkou, ale existují, kde se mezi námi vytvořila propast a covid nás oddálil. Když se pídím po vlastní zodpovědnosti za toto odcizení, vidím obavu se zeptat, jak to vlastně ten člověk má, a jaké motivy ho vedou k jeho rozhodnutím. Mám obavu se zeptat třeba na to, proč někdo nechá očkovat své děti proti covidu. Bojím se, že to nebudu schopna pochopit, bojím se, že toto rozhodnutí nedokážu plně respektovat, a ten druhý to ucítí a bude se cítit právem souzený. Když jde o děti naočkované z rozhodnutí rodičů, něčeho hlubokého ve mně se to dotýká. A tak mlčím a proudy mě unáší na „druhý břeh“. Ani nevím, proč mlčí druhá strana. Prostě si o tom nepovídáme, a celkově se stýkáme čím dál tím míň. Možná by se moje obavy vůbec nepotvrdily, kdybych to téma zkusila otevřít. Může to být výzva do dalších dnů. Více v tom pochopit sebe i druhé. 

Všimla jsem si za tu dobu také toho, že covid je často ukazatelem toho, co již existovalo dávno před ním. Je to takový prověřovatel a vyzývatel. Kdo měl skutečný respekt k lidem před pěti lety, má ho i za covidu. Kdo byl sobec, zůstal sobcem. Kdo se bál, bojí se dál. Kdo se chce prát, získal mnoho soupeřů. A stejně jako kdy dříve, existují lidé se sebereflexí, kteří naslouchají a rádi se učí. A v covidu, stejně jako jinde, naleznou příležitost se posunout a něco nového o sobě naučit.

Je toho tolik, co bych ještě ráda sdílela. Třeba o tom, kde jsem našla své hranice vůči vládě a nařízením. Nebo o tom, jak covid ovlivnil mou profesní cestu. A to si nechám zase na příště. Máte-li chuť, podělte se o své zkušenosti v komentářích. 

S láskou Šárka

Ps. Cílem komentářů je sdílení zkušeností a vzájemné obohacení. Nerespektující, útočné a nenávistné příspěvky sem prosím nedávejte, jdou proti hodnotám tohoto prostoru. Děkuju!