KONSTELACE

CO JSOU RODINNÉ KONSTELACE

Rodinné konstelace je forma osobního rozvoje, kterou v 60. letech 20. století v Německu vyvinul Bert Hellinger. S velkými úspěchy se od té doby používá a rozšiřuje i do řad koučů, lékařů, psychologů a psychoterapeutů. Díky její úspěšnosti a jednoduchosti se stala rozšířenou metodou v mnoha zemích světa. Metodika rodinných konstelací je postavena na znalosti řádu lásky, který není vidět. K tomuto řádu jsme nedostali žádná pevná pravidla, ale jeho porušení znamená mnoho nepříjemných situací v našem životě i v životě budoucích generací.

NA JAKÉ TEORII METODA STOJÍ?

Bert Hellinger, německý psycholog a terapeut, zakladatel rodinných konstelací:

Konstelace fungují na fenomenologickém přístupu. To znamená, že vše je založeno na pozorování. Nemám o tom žádnou teorii. Viděl jsem tisíce rodinných konstelací a vyměňoval jsem si mnoho zkušeností a pozorování s jinými kolegy, kteří také konstelace dělají. Našli jsme některé základní pravidla, která v rodinách fungují. Ale nemůžete je použít jako teorii. Ukazují směr, ale každá rodinná konstelace je jiná. Nemůžete se spolehnout na předchozí konstelaci a aplikovat ji na další. Existují samozřejmě podobnosti, musíte se však na ně dívat pokaždé nově. A tak se terapeut nikdy nepřestává učit.

O ŘÁDECH LÁSKY
Přepis přednášky Berta Hellingera

Přijímání života takového, jaký nám byl dán

Chtěl bych začít tím, že řeknu něco o Řádu Lásky mezi rodiči a dětmi z perspektivy dítěte. Tohle pozorování je tak základní a jasné, že váhám, zda se o tom zmínit, ale právě na toto se často zapomíná.

Když rodiče dají život, činí tak v hlubokém souladu s jejich lidstvím, a dávají sebe dítěti coby rodiče přesně tak, jak jsou. Nemohou nic přidat k tomu, jací jsou, a ani ubrat. Táta a máma dovrší svou vzájemnou lásku tím, že dají svému dítěti cele to, co sami jsou. Čili, první Řád lásky je, že děti přijímají život tak, jak je jim dán. Dítě nemůže vynechat nic z toho, co mu bylo dáno, a ani si přát, aby se něco bylo událo jinak.

Dítě JE svými rodiči. Aby láska uspěla, požaduje, aby dítě uznalo své rodiče tak, jak jsou, beze strachu a představ, že by mělo mít jiné rodiče. Vždyť přece – jiní rodiče by měli jiné dítě. Naši rodiče jsou pro nás ti jediní možní. Představovat si, že by to mohlo být jinak, je iluze.

Přijetí svých rodičů, tak jak jsou, je velmi hluboký a pronikavý moment. Vyjadřuje náš souhlas se životem a osudem přesně tak, jak je nám předložen našimi rodiči; i s těmi omezeními, které to s sebou nese. A s možnostmi, které jsou nám dány. Se zápletkami, utrpením, neštěstím a vinou v naší rodině, nebo štěstím a dobrým osudem, tak, jak to přichází.

Toto přijetí našich rodičů, tak jak jsou, je posvátným aktem. Vyjadřuje naši připravenost vzdát se falešných přehnaných nebo naopak nedostatečných očekávání, vidět to, jaký je opravdu život, který nám rodiče dali. Tohle posvátné přijetí rodičů je přesahuje a tak se přijetím rodičů musíme dívat daleko za ně. Musíme skrze ně dohlédnout tak daleko, odkud život přišel až k nám, a musíme se poklonit před zázrakem života. Když přijmeme své rodiče tak, jak jsou, uznáváme zázrak života a připojujeme se k němu.

Můžete si vyzkoušet, jak působí takovéto přijetí na vaši duši tím, že si sebe představíte, jak se hluboce skláníte před svými rodiči a říkáte: „Život, který jste mi dali přijímám za plnou cenu toho, co vás to stálo, a plnou cenu toho, co to stálo mě. Přijímám ho se vším, co s ním přichází, se všemi omezeními a možnostmi.“ Ve chvíli, kdy jsou tyto věty pravdivě vysloveny, uznáváme život takový, jaký je a naše rodiče tak, jak jsou. Srdce se otevře. Kdo zvládne toto přijetí, cítí se celistvý a v míru.

Porovnejte účinek tohoto přijetí s opakem – tím že si představíte sebe, jak se od rodičů otáčíte a říkáte: „Chci jiné rodiče. Nelíbí se mi, jací jsou ti moji.“ Jaká iluze, jako bychom mohli být sami sebou a mít přitom jiné rodiče. Ti, kteří skrytě opakují tyto věty, otáčejí se zády k životu takovému, jaký je, cítí se prázdní, bez podpory, a nenacházejí mír sami se sebou.

Někteří lidé se bojí, že když vezmou rodiče tak, jak jsou, musí na sebe vzít také špatnosti svých rodičů, a jednají, jako by si mohli vybrat přijmout pouze tu část života, která se jim líbí. Ve strachu obejmout celistvost života se ztrácí také to dobré. Přijetím rodičů tak, jak jsou, obsáhneme také plnost života, tak jak je..

Přijetí toho, co rodiče dávají navíc

Kromě toho, že nám rodiče dávají život, dávají také jiné věci. Krmí nás, vychovávají, starají se o nás, a mnohem více. Je dobré, když dítě přijímá to co je mu dáváno, tak jak je to dáváno. Je pravidlo, že děti dostávají dost, když jsou ochotny přijmout, co je jim nabízeno. Samozřejmě jsou výjimky, což všichni víme, ale jako základ je to, že co rodiče dávají svým dětem, stačí. Děti možná nedostanou vše, co by chtěly, a ne všechny sny jsou splněny, ale co dostanou, to stačí.

Se řádem ladí když dítě řekne svým rodičům: „Dal jsi mi toho tolik, a to stačilo. Beru to od tebe s vděčností a láskou.“ Dítě, které toto cítí, je plné a bohaté, ať se dělo cokoliv. Takové dítě může dodat: „O zbytek se postarám sám(a).“ Toto je moc krásná zkušenost. A dítě může ještě dodat: „Teď tě nechávám v míru.“ Účinek těchto vět jde velmi hluboko. Děti mají své rodiče, a rodiče mají své děti. A zároveň jsou od sebe odděleni a nezávislí. Rodiče dokončili svou práci a děti mají svobodu žít svůj život s respektem ke svým rodičům, aniž by na nich byli závislé.

A prociťte, co se stane ve vaší duši, když si představíte dítě jak říká rodičům: „To co jste mi dali, nebylo za prvé to správné a za druhé toho nebylo dost. Stále mi dlužíte.“ Co pak mají děti od svých rodičů, když cítí tohle? Nic. A co mají rodiče od svých dětí? Taky nic. Takové děti se neoddělí od svých rodičů. Jejich žaloby a požadavky je svazují s rodiči a to tak, že ačkoli jsou se svými rodiči svázány, nemají své rodiče. Pak se cítí prázdné, chudé a slabé.

To je druhý Řád lásky, že děti berou, co rodiče dávají navíc k životu, který dostali.

Zmenšení na dětskou velikost

Kromě života, který dají rodiče dětem, a čehokoliv, co dají dětem výchovou, dávají rodiče také dary, ty, které získali svým vlastním úsilím během svého života. Například maminka je obdarovanou malířkou, která maluje krásné obrazy. To patří jí, a ne jejím dětem. Jestli jsou její děti zklamány, z toho, ze nemalují tak dobře jako ona ačkoli nemají ten dar a nepracovali tak tvrdě jako ona, pak ohrožují Řád lásky. Tak funguje život. To samé platí pro materiální bohatství. Děti které si nárokují dědictví bohatství svých rodičů a jsou zklamány, když je nezdědí, poškozují lásku. Když toto bohatství zdědí, pak je láska nastolena pouze, když si toho váží jako daru.

To je důležité, protože to také platí pro osobní vinu našich rodičů. Osobní vina patří pouze samotnému rodiči. Často se stává, že děti z lásky ke svým rodičům na sebe vezmou rodičovu vinu, a chtějí ji za něj nést. Ale to ohrožuje Řád lásky. Takové děti se pokoušejí dělat něco, na co nemají právo. Například, když se děti snaží odčinit chyby svých rodičů, postaví se nad své rodiče a chovají se tak k rodičům jakoby to byly děti, o které je potřeba se starat, a ony samy se stanou rodiči.

Nedávno byla ve skupině žena, jejíž otec byl slepý a matka hluchá. Navzájem se dobře doplňovali. Ale ta žena cítila, že se musí o své rodiče starat, a když jsme sestavili konstelaci, její zástupkyně jednala, jakoby ona byla velká a její rodiče malí. V konstelaci jí matka řekla: „Co se týče tvého táty, můžu se postarat o něj i o sebe.“ A táta jí řekl: „Tvoje máma a já si spolu vedeme dobře. Nepotřebujeme tě.“ A ta žena byla zklamaná namísto toho, aby se jí ulevilo. Byla zmenšena do dětské velikosti.

Nemohla pak v noci spát, měla s tím vlastně opakované problémy. Další den mě požádala, zda jí mohu pomoci. Řekl jsem jí: „Lidé, kteří nemohou spát někdy věří tomu, že musejí být stále ostražití.“ Pak jsem jí vyprávěl příběh Borcherta o mladém chlapci z Berlína po válce. Hlídal svého zemřelého bratra ve dne v noci, aby ho nesežraly krysy. Ačkoli byl úplně vyčerpán, byl přesvědčen, že je povinen stále hlídat. Pak přišel nějaký přátelský muž a řekl mu: „Krysy v noci spí.“ Pak chlapec usnul. Tu noc spala žena dobře.

Třetí Řád lásky mezi rodiči a dětmi je respekt k tomu, co patří našim rodičům osobně, a to že je necháme dělat s tím to, co jen oni mohou a musí.

Přijetí a výzva

Čtvrtý Řád lásky mezi rodiči a dětmi je, že rodiče jsou velcí a děti malé. Hodí se tedy aby děti braly a rodiče dávali. Protože děti dostávají tak hodně, cítí potřebu vyrovnat účet. Cítíme se nepříjemně, když bereme od těch, které milujeme, aniž bychom byli schopni jim vracet. Co se týče našich rodičů, nikdy nemůžeme napravit tu nerovnováhu, protože nám dávají mnohem více, než kdy můžeme vrátit.

Některé děti se odklánějí od toho tlaku nenávratnosti, od toho závazku nebo viny, které cítí. Pak řeknou: “Radši si nic nevezmu a budu osvobozen od viny a závazku.“ Tyto děti se zavřou před svými rodiči a jsou prázdné a ochuzené. Lásce by posloužilo lépe, kdyby řekli: „Vezmu si všechno, co mi dáváš s láskou.“ Pak se mohou dívat s láskou na své rodiče a rodiče vidí, jak jsou jejich rodiče šťastné. Tohle je způsob přijímání, který přináší rovnováhu, protože rodiče se cítí tímhle způsobem přijetí lásky uznáni a jsou ochotni pak dávat dokonce ještě víc.

Když děti požadují: “Musíš mi dávat ještě více,“ pak se srdce rodičů zavře. Protože děti tak požadují, rodiče je už nemohou dobrovolně svou láskou zaplavovat. Tohle je dosaženo požadováním – zabrání přirozenému toku lásku. A ti chtivé děti pak stejně neocení, i když něco dostanou.

Přednášku přeložila Adéla Urbancová.

PŘIJĎ VYZKOUŠET RODINNÉ KONSTELACE